Most Karla Burky

Karel Burka se oženil s Johanou Malovcovou, vdovou po posledním majiteli prčického panství z rodu Malovců Janu Hynkovi Malovcovi a jakožto zámožný muž se pustil do obecně prospěšných, přesto však velmi nákladných investic (oprava zámku, zřízení anglického parku při prčickém zámku, vodovod do kašny na náměstí, štědře také dotoval výzdobu kostela apod.), mezi nimiž byla i stavba mostu. Špatně však odhadl své možnosti a upadl do dluhů. V roce 1830 mu věřitelé zabavili celý statek, prodali ho a na zbývající majetek Malovců byla uvalena nucená správa.

Čeněk Habart ve svém díle Sedlčansko, Sedlecko a Voticko v díle prvním na straně 53 říká "... chtěje oběma městům prospěti, sám sebe i svou manželku zahubil. Proto, kdo kráčíš po tomto mostě, který je pravou ozdobou obou sesterských měst, vzpomeň si na nešťastného Burku i na jeho nešťastnou manželku Johanu..."

Most Karla Burky

Karel Burka pojal slavnost položení základního kamene velkolepě. Pozval na ni i hejtmana berounského kraje, do něhož jsme tenkrát patřili. Přímo u základního kamene byla o desáté hodině zpívána mše o Archandělu Michaelovi. Manželé Burkovi ale netušili, že most a další nákladné stavby je přivedou na mizinu.

Základní kámen k mostu byl položen roku 1815 a stavba trvala dlouhých osm let. V roce 1822 byl most dokončen a konečně vznikla přímá spojnice mezi Sedlcem a Prčicí včetně nové ulice podél parku. Spokojená nebyla pouze uhřická obora, která přišla téměř o všechny duby, z nichž byly tesány piloty pod základy do málo únosného terénu. Nakonec byl most ozdoben dvěma Platzerovými sochami v nadživotní velikosti vytesanými v r. 1819.

Most, který by svou délkou mohl překročit i Vltavu, byl postaven v tehdy módním slohu empír. Základem je mohutná, zděná a z lámaného kamene důkladně stavěná hráz se třemi klenutými průtoky. Délka mostu je 200 m, šířka 10 m.

Stavba mostu, ač na ní pracoval poddaný lid ( ještě stále bylo poddanství a robota) téměř zdarma, stála 60 tisíc zl. vídeňské měny, čili 24 tisíc zl. ve stříbře. To byla na tehdejší poměry skutečně vysoká částka.

Na zděném ohrazení mostu po pravé straně od Prčice byly umístěny dvě pískovcové sochy v nadživotní velikosti, dílo význačného českého sochaře Ignáce (Michala) Platzera mladšího. Jsou to podobizny dvou světců - svatého Floriana a svatého Jana Nepomuckého.

V roce 2017 prošel most generální rekonstrukcí.

Svatý Florian byl původně důstojníkem římského vojska. Během pronásledování věřících za císaře Diokleciána se vypravil do města Lauriaka (dnes město Enns v Rakousku) na soutoku řeky Enže s Dunajem. Potěšit a povzbudit tamější křesťany. Protože se netajil svou vírou, byl zatčen, mučen a nakonec s kamenem na krku svržen do řeky. Proto jeho sochu většinou nalézáme u vody. Je také ochráncem před požáry, mezi jeho atributy patří voda ve kbelíku a hořící dům.

Svatý Jan Nepomucký je patronem mlynářů, vorařů a všech, kteří potřebují pomoc u vody. Johánek z Pomuku pocházel ze stejnojmenné vsi v západních Čechách, později nazývané Nepomuk. Od r. 1389 zastával úřad generálního vikáře pražského arcibiskupa. (Náš krajan Boreš Maníkův z Prčice zastával tento úřad o 16 roků dříve.) 
Václav IV. chtěl založit biskupství v západních Čechách. Johánek z Pomuku královské vůle nedbal a na příkaz arcibiskupa tomu zamezil. Arcibiskup utekl do Roudnice a Jan padl do rukou rozzlobeného krále. Musel pak čelit výbuchu nepříčetného hněvu Václava IV. a nevydržel mučení. Jeho mrtvé tělo nechal král svrhnout 20. března 1393 z Kamenného mostu do Vltavy.
Na vzniku svatojánské legendy má největší podíl Václav Hájek z Libočan, který psal svoji kroniku o 150 let později, nebo např. jezuita Bohuslav Balbín, kteří od Hájka opisovali. Jejich práce přinesly Janovo svatořečení v roce 1729, ale také zdvojení postavy Johánka z Pomuku.
Prvý, Johánek z Pomuku, skutečný člověk z masa a kostí, zemřel mučednickou smrtí, jak bylo výše popsáno, 20. března 1393. Nepřipadala ale u něho v úvahu možnost, že by porušil královnino zpovědní tajemství, což legenda přinášela. V té době žila druhá Václavova manželka Žofie, která měla za zpovědníka zřejmě Mistra Jana Husa.

Druhý, neexistující Jan Nepomucký, dostal do vínku datum úmrtí o deset let dřívější, 16. květen 1383. To ještě žila první Václavova manželka Jana. Nepomucenská legenda se pak mohla doplnit závažným údajem - král Václav IV. se snažil dostat z mučeného Jana zpovědní tajemství. Za svatého byl papežem Benediktem XIII. prohlášen tento druhý. Tak najednou existovali Janové dva. Tato situace byla hlavním důvodem k odstraňování mnoha soch sv. Jana po ukončení 1. světové války. Mj. ve Svatojánských proudech, v Jistebnici skončil sv. Jan v rybníce v r. 1920 a u nás o tři roky později neznámý pachatel urazil soše hlavu a hodil ji do potoka.

Přesto byl Jan Nepomucký jedním z Čechů, jejichž pověst šla světem. Nepomucenský kult se rozšířil po celém habsburském impériu, jihozápadní Evropě, dokonce ho jezuitští misionáři přenesli do jižní Ameriky a Asie.

Platzerové patřili do slavné sochařské rodiny, která tvořila v Čechách po dobu čtyř generací.

Zakladatelem byl Jan Benedikt Platzer - „děd". Byl to řezbář a kameník, který zemřel v Plzni r. 1725.

Ignác František Platzer - „otec" (1717–1787). Byl to velmi pracovitý umělec s vysokými tvůrčími nároky. Po studiích ve Vídni se usadil v Praze. Celých třicet let dodávala jeho dílna sochařskou výzdobu Pražskému hradu včetně monumentálních sousoší u vchodu. Dodal též celou výzdobu nejslavnějšímu baroknímu chrámu sv. Mikuláše v Praze na Malé Straně. Jeho sochy najdeme v řadě pražských paláců a na zámcích v Dobříši, Bečvárech, Hoříně, Kozlu, Lnářích aj. Byl i autorem sochy sv. Norberta na Karlově mostě.

Ignác Michal Platzer - "syn"(1757–1826). Nebylo mnoho sochařských dílen, které dokázaly udržet svůj provoz při těžkém společenském přelomu v osmdesátých letech 18. století (reformy Josefa II.). K nejodolnějším patřil zejména rod Platzerů. Zatímco otec Ignác František Platzer tvořil především v barokním a rokokovém slohu, syn Ignác Michal Platzer se musel vyrovnat s nově nastupujícím slohem - klasicismem, jehož součástí je empír. Dílnu bezpečně převedl do 19. století a tím pomáhal vzniku moderního českého sochařství. Syn je autorem soch v Praze na Strahovské knihovně a na Šporkovském paláci v Hybernské ulici. Je také autorem našich soch sv. Floriána a sv. Jana Nepomuckého střežících Burkův most. Jejich modely se zachovaly v Umělecko - průmyslovém muzeu v Praze.

Karlův most