Židé v Prčici

Židé se v Prčici usazovali snad již po počátku 17. století, ale není známo, jak početné tehdy zdejší židovské obyvatelstvo bylo. V soupisu Židů z roku 1724 je k roku 1618 uveden neurčený počet Židů. Po požáru města ale Židé v Prčici zmiňováni nejsou.

Roku 1689 je v městečku písemně doložena rodina Salomona Cantora, který se narodil roku 1657 v nedalekých Nalžovicích. Tu sem přivedl Jan Maxmilián z Talmberka, majitel prčického statku. Roku 1702 je tu evidováno 7 Židů starších deseti let.
V soupisu Židů z roku 1724 je uvedeno, že v panské vinopalně v patře bývala od roku 1689 modlitebna a kromě toho tu jsou zmíněny tři rodiny: draslař Salomon Cantor se ženou a pěti dětmi (jeden ženatý syn Bernard se ženou Perl a jednou dcerou se živil jako palírník, druhý syn Jakob pomáhal otci s výrobou potaše a třetí syn, patnáctiletý Zacharias, pomáhal bratrovi Bernardovi ve vinoplaně a obchodoval s kůžemi a dalším zbožím), koželuh Feischel Moises se ženou Hanele a třemi dcerami (zaměstnával pomocníka v koželužně Lebenmana původem z Nadějkova) a obchodník lněným i jiným zbožím Josef Israel se ženou a čtyřmi dětmi
Roku 1726 byl vydán translokační reskript, který nařizoval soustředění židovských domů v jedné ulici nebo čtvrti, které musely být dostatečně vzdáleny od kostelů a od míst, kudy procházela křesťanská procesí. V souvislosti s tímto zákonem byly nakresleny plány židovských domů a jeden takový pochází právě z Prčice. Židovský dům je na tomto plánu z roku 1727 zachycen u mostku přes potok severně od náměstí; tento židovský dům je nakreslen v podobě dvou stavebně spojených objektů - jeden byl přízemní, druhý byl vyšší, snad patrový.
V soupisu Židů z roku 1783 je uvedena jedna rodina palírníka Veitha Mautnera s pěti dětmi.

V soupisu Židů z roku 1793 je uveden koželuh a draslař Isak Kraus se ženou Annou, jejich dva ženatí synové - Samuel se ženou Elisabethou, Jakob se ženou Rosalií, a dále dva svobodní synové a jedna dcera Isaka Krause. Isak Kraus zaměstnával svobodného učitele z Bystřice Simona Löwyho, svobodného pomocníka v palírně Moisese Wesselého a bydlela s nimi i Ludmila Straussová.
V soupisu familiantů je na panství Prčice a Uhřice vedeno 5 rodin.

Matriky vedené v Prčici tu dokládají židovské rodiny od 20. let 19. století do 20. let 20. století. Většinou se jednalo o rodiny obchodníků, ale v 50. letech 19. století to byl také Vorbeter Abraham Fischer, palírník Michael Fried, učitel náboženství Salomon Rederer, v 60. letech 19. století Ignatz Kantůrek, v 80. letech 19. století učitel Ignatz Kohn, ve 30. letech 20. století rodina majitele octárny a palírny kořalky Ignáce Frieda.

Na počátku 20. století obvod židovské náboženské obce zahrnoval kromě Prčice a Sedlce také Borotín, Divišovice, Jetřichovice, Kvasejovice, Lhotu, Liběšice, Mezno, Měštice, Nadějkov, Nosetín, Petříkovice, Přestavlky, Ředice, Střezimíř, Stupčice, Uhřice, Veletín, Bolechovice, Červený Újezd a Velké Heřmanice.
Roku 1880 tu bydlelo 31 Židů, roku 1890 45 Židů, roku 1900 52 Židů, 1910 43 Židů, roku 1921 24 Židů a roku 1930 23 Židů.

V období nacistické okupace bylo vyvražděno 31 prčických obyvatel židovského původu. Všichni byli 4. 9. 1942 přivezeni do Terezína. Jejich další osud není znám a proto je za datum a místo jejich smrti pokládáno datum odjezdu a cíl transportu z Terezína na východ:

Na počátku nacistické okupace byly předměty ze synagogy odvezeny do Prahy, kde jsou dodnes ve sbírkách Židovského muzea uchovány; celkem se jedná o 129 předmětů a 80 archiválií, nejstarší předmět pochází z roku 1722. Židovská náboženská obec zanikla v důsledku nacistické okupace.

V 18. století a v první polovině 19. století bývala modlitebna v domě čp. 109 (kolem roku 1840 stávala na st. p. č. 118), který mj. obývali také členové rodiny Straussů. V přízemí tohoto domu bývala vinopalna a vyrábělo se tu draslo a zpracovávaly kůže, v patře domu byl modlitební sál (ten tu existoval až do postavení synagogy). Od roku 1832 byl majitelem tohoto domu Václav rytíř z Eisensteinu. Po polovině 19. století došlo k rozsáhlé přestavbě: domy čp. 109 a 13 na st. p. č. 118 a 119 byly sloučeny do jednoho domu čp. 109, který byl adaptován pouze k obytným účelům. Současná podoba domu pochází z doby přestavby ze 20. století.

Synagoga vznikla přestavbou domu čp. 68 na Vítkově náměstí. Tento dům koupil pro židovskou náboženskou obec Moises Strauss od Johanna Pištěka. Synagoga byla postavena v letech 1852–1854 a byla slavnostně zasvěcena votický rabínem Mosesem Schiffmannem 18. 8. 1854. Byla postavena ve dvoře domu čp. 68, v přední budově na náměstí byl byt šamese. Přední budova byla přízemní a byl v ní dvoupokojový byt a rituální lázeň, do níž vedl samostatný vstup. V 70. letech 19. století byl tento přední dům adaptován na židovskou školu. Přestavba byla provedena podle plánů stavitele Spirhazla se Sedlce a provedli ji František Kuželka a Tomáš Krampera. 
V přízemí modlitebního sálu bylo 58 sedadel pro muže, dalších 22 míst bylo na ženské galerii. Synagoga byla prostá stavba s valbovou střechou. Hlavní modlitební sál byl plochostropý, stěny byly zdobeny dekorativní výmalbou. 
Roku 1961 Židovská obec v Praze prodala budovu synagogy družstvu OPUS a následně byla synagoga radikálně přestavěna. 
Německá židovská škola byla otevřena 35 let, zrušena byla roku 1910 nejspíše pro malý počet žáků a následně v ní byl zřízen byt pro funkcionáře židovské náboženské obce.

Hřbitov se nachází 500 metrů severovýchodně od městečka, západně od silnice do Heřmaniček, nedaleko rybníčku Pabiánek. Byl založen nejdříve roku 1865 (zřejmě v letech 1865–1867) - toho roku židovská náboženská obec zakoupila od Johanna Pištěka parcelu k založení hřbitova. Tento pozemek byl do roku 1865 využíván jako pole. Do té doby byli zdejší Židé pohřbíváni na židovských hřbitovech v Kosově Hoře, Jistebnici, Prudici nebo Voticích. Jako první tu byla pohřbena v srpnu roku 1867 Josefa, dcera Veita Mautnera ze Sedlce. V letech 1916 a 1917 tu byli pohřbeni dva váleční uprchlíci z Haliče. Poslední pohřby na zdejším židovském hřbitově se konaly roku 1942; tehdy tu byli pohřbeni svobodná soukromnice Kateřina Ledererová ze Sedlce, vdova Aloisie Lustigová z Přestavlk (zemřela ve věku 78 let), soukromník Mořic Klein z Prčice (69 let), v červnu 1942 svobodná Emilie Wolfová ze Sedlčan, která ve věku 55 let spáchala sebevraždu, a zřejmě jako poslední v říjnu roku 1942 vdova - soukromnice z Borotína Hermína Löwyová (zemřela ve věku 55 let). Celkem tu bylo pohřbeno kolem 170 Židů, ale část náhrobků je ukradena, proto jich bylo na ploše 1.575 metrů čtverečních dochováno kolem padesáti. Většina epitafů je německých, německo - hebrejských, hebrejsko - českých nebo českých, jen na jednom náhrobku z roku 1882 je epitaf jen v hebrejštině. Při vstupu stojí rekonstruovaná márnice, jednoduchá klasicistní stavba se sedlovou střechou a půlkruhovým vstupem. Není známo, zda byla postavena současně se založením hřbitova nebo později.

V širokém okolí byla proslulá prčická škola vyučující hudbu a zpěv. Z ní, zejména za řídícího učitele Josefa Tausíka, který tu působil od roku 1838, vyšlo mnoho výborných zpěváků, varhaníků a učitelů. Velmi vzdělaní byli zejména dva synové Josefa Tausíka - Adolf a Karel.
Adolf Tausík se narodil v prčické škola 10. prosince roku 1841. Vystudoval reálku a techniku v Praze a měl se stát stavitelem, ale současně se vzdělával v hudbě u Škroupa, Píče a Krejčího, takže nakonec ostatních studií zanechal a věnoval se jen hudebnímu vzdělání. Stal se sbormistrem a roku 1864 druhým kapelníkem českého divadla v Praze. Od té doby se podepisoval Adolf Čech. Krátce působil v divadle v Olomouci, po návratu do Prahy přejal roku 1876 po Bedřichu Smetanovi jako první kapelník řízení české opery. Byl znám jako výborný ředitel důležitých koncertů a autor mnoha skladeb. Roku 1900 zanechal aktivní činnosti, zemřel v Praze 27. prosince 1903.
Karel Tausík se narodil 8. května 1844. V Praze vystudoval staroměstské gymnázium a na přání otce lékařskou fakultu, ale i on se současně vzdělával jako pěvec, studoval u tehdejších významných pěvců a roku 1868 se stal členem české zpěvohry. Po bratrově příkladu také přijal jméno Čech. Po opuštění české opery se roku 1890 stal ředitelem kůru ve chrámu sv. Ludmily v Praze na Vinohradech.

Pro zvětšení klikni na fotografii