Město Sedlec-Prčice se nachází v nejjižnější části středních Čech, na rozhraní okresů Benešov , Příbram, Písek a Tábor. Leží v krásné přírodní míse, jejíž jižní okraj tvoří nejvyšší část Jistebnické vrchoviny (s vrcholem Javorová skála 723 m). Pro okolí Sedlce-Prčice se koncem 19. století vžilo pojmenování "Český Merán", to proto, že je nápadně podobné krajině kolem italského města Merano.
Město včetně přidružených osad má necelých 3000 obyvatel, řada dalších občanů zde pak tráví část roku (chalupáři, chataři).
Území města (rozloha cca 64 km2) se skládá ze dvou centrálních částí - Sedlce a Prčice - a 34 dalších menších osad. Tímto počtem osad drží Sedlec-Prčice mezi všemi městy ČR primát.
Pro okolí je charakteristická členitost terénu, která je zdůrazňována typickými lesíky a remízky. Celý obvod správního území města je lemován pásmem smíšeného lesa. Okolí Sedlce-Prčice je ideálním terénem pro pěší i cyklo turistiku, v zimním období jsou zde dobré podmínky pro lyžování (lyžařský areál Monínec, běžkařské trasy Greenways Čertovo břemeno, lyžařský areál v Kvasejovicích). Je zde několik kvalitních ubytovacích zařízení s dostatečnou kapacitou (Moninec, pension Dalmo, hotel Miskov).
Sedlec a Prčice se v minulosti vyvíjely jako dvě samostatné obce.
Prčice je staršího původu - je kolébkou slavného českého rodu Vítkovců. Rožmberkové, páni z Hradce, Landštejna, Ústí - ti všichni se jako ke svému prapředkovi hlásili k Vítkovi z Prčice. Jeho erb - pětilistá růže - je prvním známým českým rodovým erbem vůbec.
V letech 2010 a 2011 proběhl na prčickém náměstí, které nese jméno právě po Vítkovi z Prčice, rozsáhlý archeologický průzkum, který existenci významného raného šlechtického sídla v Prčici prokázal.
Obě městečka byla poznamenaná válkami husitskými, silně trpěla v době třicetileté války i v dobách neúrody a hladomoru (kolem let 1771–1772). Na konci 19. století se Sedlci a Prčici vyhnula železnice, což způsobilo, že se zde nerozvinul prakticky žádný průmysl. Jeho absence je sice zčásti nepříjemná (nedostatek pracovních příležitostí), ale na druhé straně se zde díky tomu zachovalo kvalitní přírodní prostředí.
Kolorovaná fotografie měšťanské školy v Sedlci, kterou vypálili nacisté na samém konci 2. světové války.
Tragický byl pro městečko závěr druhé světové války - v květnovém povstání (7. 5. 1945) zde nacisté demonstrativně postříleli 21 občanů a vypálili budovu školy.
Významnějšími architektonickými památkami jsou v Sedlci-Prčici a okolí především církevní stavby (kostel sv. Vavřince v Prčici, sv. Jeronýma v Sedlci, kaple Bolestné Panny Marie v Jetřichovicích a mnoho staveb menších - kapličky, boží muka). Pozoruhodné stavby jsou mezi bývalými šlechtickými sídly - zámky v Jetřichovicích, Přestavlkách (Nové Mitrovice), Prčici, Bolechovicích, vladycká tvrz ve Vrchoticích. Historická část území města Sedlec-Prčice byla v roce 1992 vyhlášena městskou památkovou zónou.
Celonárodní proslulost získalo městečko díky oblíbenému turistickému pochodu Praha - Prčice, který se pravidelně pořádá již od roku 1966. Jeho cíl na Vítkově náměstí v Prčici přiláká každoročně třetí sobotu v květnu tisíce pochodníků.
Město věnuje značnou pozornost své prezentaci. Od roku 1996 každoročně vydává vlastním nákladem vlastivědný sborník "Český Merán", který obsahuje práce členů stejnojmenného vlastivědného spolku. V letech 1995 a 1997 se spolu se sousedními městy Sedlčany a Votice podílelo na vydání základního regionalistického díla "Sedlčansko, Sedlecko a Voticko" autora Čeňka Habarta.
Město Sedlec-Prčice je sídlem sdružení "Čertovo břemeno", které tvoří dvanáct obcí regionu (Sedlec-Prčice, Červený Újezd, Heřmaničky, Ješetice, Mezno, Smilkov a Střezimíř ze Středočeského kraje a Borotín, Jistebnice, Nadějkov, Radkov a Balkova Lhota z kraje Jihočeského).
Na závěr nám dovolte malou doušku. I když svádí skloňovat jméno Prčice různými způsoby (nejznámější je zřejmě onen okřídlený "do Prčic"), existuje jen jediná správná možnost, jak s naším krásným a jedinečným jménem naložit: Prčice je jednotného čísla, rodu ženského, tudíž ta Prčice a jdeme do té Prčice... Legendární "ty Prčice" a "do prčic" proto zůstávají stále jen pouhou součástí naší lidové mluvy.
Pro zvětšení klikni na obrázek
