Uprostřed půvabné kotliny sedlecké, všeobecně zvané "Český Merán", leží dvě starobylá města, Sedlec a Prčice. Vždy nám připadala jako bratr a sestra. Splývají dohromady tak, že se zdají býti jedinou osadou. Jen potok je dělí a pěkný kamenný most spojuje. Ačkoliv Sedlec a Prčice jsou v těsném sousedství, přece mají zcela odlišné a na sobě nezávislé dějiny. Sedlec nikdy nebyl sídlem vrchnosti. Patříval pánům z Janovic a tedy poddanstvím k Janovicům, později již stále - až do zrušení roboty - ke Chlumci. Prčice se honosí, že byla původištěm nejmocnějšího rodu panského - Vítkovců - a že mívala právo hrdelní...
Tolik Čeněk Habart, autor díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko.
Jak již bylo řečeno, historie Prčice je ve svých počátcích spjata s mocným rodem Vítkovců. První historicky dochovaný člen rodu je Vítek I. z Prčice, pravděpodobně zakladatel prčického sídla a panství. Jeho nejbližšími sousedy byli za potokem páni z Janovic (ve znaku měli orlici), kterým patřil Sedlec a západněji pak benediktini břevnovského kláštera, jimž kníže Břetislav I. věnoval roku 1045 Kvasejovice s okolím. Kvasejovice se tak vlastně stávají první historicky doloženou osadou v katastru Sedlce-Prčice.
První dům v pravo od kostela stojí na místě dvorce a 1. tvrze praotce Vítkovců, Vítka I. z Prčice. Na kostelní věži první portálek zdola na západní straně je původní vstup z vítkovské tvrze přímo na kostelní tribunu.
Historický střed městečka Prčice je typickou ukázkou sídliště postupně se vyvíjejícího kolem panského sídla od jeho založení Vítkovci v 11. století jako sídelní vsi s tvrzí a s dvorem a od 16. do 19. století jako panského městečka. V půdorysu Prčice je patrné, že v té době sídlem procházela ranně feudální obchodní stezka mezi Prahou a jižními Čechy. V Prčici pokračovala vesnická, později městská zástavba současně s architektonickým vývojem panského sídla. Jako panská sídla byly v Prčici postupně vybudovány tři tvrze na různých místech a nakonec zámek.
První tvrz
První tvrz v Prčici byla dle dosavadních průzkumů postavena spolu s kostelem na terénním ostrohu, v nejvyšším místě Prčice. Vlastní tvrz se nacházela na konci tohoto ostrohu, na západní straně u kostela. Předpokládá se, že byla postavena ve slohu románském, obvyklém pro tehdejší dobu, tedy nejméně ve spodní části z kamene a vrchní patro (patra) roubené. O této tvrzi se nedochovaly žádné zprávy. První tvrz v Prčici byla bez jakýchkoli pochyb postavena Vítkem I. z Prčice a nepochybně stála již v roce 1179.
Druhá tvrz
Při odborném architektonickém průzkumu zámeckého areálu v roce 1995 bylo zjištěno, že budova barokních koníren v sobě obsahuje ve sklepení a přízemní části těleso bývalé vítkovské střdověké tvrze, v dokumentech z roku 1553 uváděné jako "pustá tvrz". Je to mírně obdélníková budova uvitř dělená na čtyři prostory. Směrem k zámku stával rovnoběžně s obdélníkovou budovou tvrze její východní trakt, který byl později přeměněn na pivovar a asi využíval i rozsáhlé sklepy, které jsou pod ním. Tato budova byla zbourána až koncem 18. stol. Pivo se na "panském vařilo ještě v dobách Karla Burky, to však byl již pivovar odstěhován do poplužního dvora v Uhřicích.
Z původně ranně gotické tvrze zbyla do dnešních dnů nejen obdélníková budova, ale také zbytky zdí z ohradní tvrze.
První písemná zmínka o nějaké tvrzi v Prčici je až z první třetiny 16. století. To nepochybně již nemohla být tvrz Vítka I. Pravděpodobně ji mohli postavit tito šlechtici:
Vítek mladší (nyní označován jako Vítek III.) syn Vítka I., je doložen léty 1194–1244.
Vok I., syn Vítka III., doložený v letech 1220 - +3. 6. 1262
Jindřich I. z Rožmberka, syn Voka I., žil v letech 1262 - +4. 7. 1310
Petr I. z Rožmberka, syn Jindřicha z Rožmberka, od roku 1309 se vyskytuje vedle svého otce, po němž také převzal úřad nejvyššího komorníka království. Byl věrně oddaný králi Janu Lucemburskému. V roce 1322 koupil hrad Choustník výměnou za jiné majetky, mezi nimiž byla i Prčice. Tím končí Prčice jako majetek rodu Vítkovců.
Nejpravděpodobněji však druhou tvrz postavil Vítek III. (mladší) z Prčice, je však možné, že stavbu zahájil již Vítek I.
Po Rožmbercích následovalo na Prčici 50 let, o nichž máme jen kusé zprávy.
Dalšími majiteli postupně byli:
Beneš a Jan z Choustníka - převzali Prčici od Rožmberků, poslední zprávy o jejich držení Prčice jsou datovány rokem 1362.
Páni z Landštejna a Borotína - jak se k prčickému majetku dostali, není známo. Jako přívrženci učení Mistra Jana Husa a poté i Tábora (Mikuláš z Landštejna byl jedním z hejtmanů táborského vojska) neměli zájem o stavbu a správu nákladné tvrze. Vlivem husitských bouří nemáme ani žádné zprávy, jak dlouho Landštějnové Prčici drželi. Asi od roku 1420 vedli duchovní správu v Prčici kněží podobojí.
Po roce 1445 získal Jan Malovec z Pacova Borotín. Není však známo, zda s tímto panstvím získal také Prčici.
Třetí tvrz a zámek
Objevení třetí prčické tvrze bylo velkým překvapením. Zmíněný důkladný architektonický průzkum komplexu zámeckých budov provedený v roce 1995 týmem odborníků objevil jedinečnou stavební památku, která se skrývá pod pláštěm ne zvláště hodnotných fasád budovy prčického zámku. V tělese dnešní zámecké budovy se nachází velmi zachovalá pozdně gotická, dokonce dvoupodlažní, tvrz obestavěná pozdějšími přístavbami. Tato tvrz zaplňuje v půdoryse celý jižní trakt zámecké budovy. O konstrukci celé budovy svědčí velmi dobře zachovalý původní stav v prvním poschodí.
Vstup do tvrze byl v přízemí ze severní strany situovaný do střední místnosti - síně. Průzkum prokázal, že dle charakteru kleneb lze stavbu datovat do pozdní gotiky, někdy před rok 1550.
Třetí prčickou tvrz postavil Vilém Mracký z Dubé (někdy v letech 1508 až 1530), stavba však byla natolik nákladná, že se musel zadlužit. Byl to velmi nepokojný a bouřlivý rytíř, který vedl neustálé spory se svými sousedy. Tvrz sice dokončil, špatná úroda ale prohloubila jeho dluhy. A když se dostavily i zdravotní potíže, nabídl polovinu Prčice, ke které patřily ještě vsi Matějov, Jíví a díl Bonkovic, za 750 kop grošů Janu Voračickému z Paběnic na Voračicích.
Jan Voračický byl vyznavačem bratrské víry, což mělo velký vliv na náboženské poměry v Prčici. Na prčickém statku hospodařil společně s vdovou po Vilému Mrackém Apolenou z Nové Vsi a jejími dětmi. Společné hodpodaření však nedělalo dobrotu. Požádal proto, aby mu byla jeho polovice oddělena. Dostal v tvrzi menší dům vedle předních vrat, parkán, kuchyni, domek vedle kuchyně, komoru nad vraty a polovici dvoru, kostela i městečka. Hádky však mezi oběma majiteli trvaly nadále a brzy se přenesly i na čeleď a poddané.
Tehdy se Prčice ujala Jednota bratrská, k níž se hlásila převážná většina obyvatelstva i sám Jan Voračický. Bratři měli modlitebnu v jednom z prčických domů a kazatelem zde působil jakýsi Kříž, který prý kázal tak horlivě, až "lid jen hořel".
Apolena spravovala polovinu statku do roku 1548, pak nastoupili její děti a vnuci. Téhož roku přikupuje Jan Voračický Heřmaničky, Dědkov, Božkovice a díly v Měšeticích, Mrákoticích a Heřmanicích.
V roce 1553 Jan Voračický z Paběnic umírá a nechává před svou smrtí zapsat do Desek zemských, jak rozdělit své dědictví svým čtyřem synům. V zápise se uvádí, že jim předává mimo jiné "... polovici tvrze pusté..." Když pak v roce 1591 umírá i jeho syn Adam - velmi bohatý renesanční rytíř, dobrý hospodář, navíc muž veřejně činný (v letech 1571–1576 na jeho přímluvu povýšil císař Rudolf II., Prčici na ves trhovou, stává se městečkem a navíc získává znak Voračických), v té době majitel již celé Prčice, postupuje své jmění svým synům a manželce Anně ze Sulevic. Dědictví čítalo kupříkladu i vladycký dvůr na Kvašťově a také již v podstatě postavený a keramickou krytinou zastřešený dvoupodlažní renesanční zámek. Dědici stavbu během krátké doby dokončili. Vdova po Adamu Voračickém těsně před svou smrtí roku 1605 zámek prodala svému zeti Humprechtu Černínovi z Chudenic.
Ten spolu se zámkem zakoupil také polovinu Prčice od Doroty Hodějovské a druhou polovinu od Zdeňka Voračického - dědiců Adamových.
Hrabě Černín z Chudenic byl r. 1606 hejtmanem kraje vltavského spolu s Janem z Talmberka, pánem na Smilkově a Chotěticích. Jemu a jeho manželce Kunce z Říčan prodal r. 1612 Prčici, to znamená nově vystavěnou tvrz s pivovarem a poplužním dvorem, městečko s kostelem, farou a školou, dvůr v Malkovicích, ves Matějov a díly v Bolešíně, Dobrošovicích a Bolechovicích.
Jan z Talmberka přikoupil k Prčici Chotětice a spojil celý statek se statkem smilkovským. Toto spojení trvalo celých 85 let. Roku 1618 se Jan zúčastnil povstání českých stavů proti králi Ferdinandovi. Zastával na sněmu svobodnou volbu krále českého, a když se nově zvolený král Bedřich Falcký blížil ku Praze, vítal jej česky. Stal se nejvyšším komořím království českého. Avšak po bitvě bělohorské byl 10. února 1621 zajat a uvězněn. Měl být jako další odbojní páni souzen a zbaven veškerých majetků, na přímluvu mocných přátel byl však obžaloby sproštěn a statky mu byly ponechány.
Třicetiletá válka zle poznamenala celou českou zem i zdejší kraj. Hned v prvních třech letech způsobili vojáci Prčickým i okolním lidem mnoho škod. Smutné poměry postihly nejen lid poddaný, ale i pány.
Po smrti Jana z Talmberka roku 1640 nastupuje jeho syn Vilém Václav František z Talmberka, který rozmnožil majetek o další statky. Před svou smrtí odkázal Prčici své manželce Evě Malovce z Chýnova a statky dostal jeho syn Jan Maxmililán z Talmberka.
V té době (r. 1680) zuřil v Čechách mor, který si vyžádal přes 100 000 obětí. I v Prčici zemřelo na morovou ránu mnoho lidí. Byli pochováváni za městem při silnici směrem k Mitrovicům. Později zde byla vystavěna "morová" kaplička, která zde stojí až dodnes.
Dědicem po něm se stal jeho syn Václav Vilém Antonín.
Vdova po něm Eleonora se záhy provdala za Františka Leopolda Voračického z Paběnic. Za jejich vlády 21. září 1701 postihl Prčici velký požár, jemuž podlehlo téměř celé městečko. Shořely i střechy a krovy na kostele, popelem lehla také radnice a v ní všechny městské listiny a památeční věci. V gruntovní knize při okres. soudu sedleckém bylo poznamenáno: "21. září 1701 skrze jednoho Raysbergra jeho kuchařku, který u Jana Pištěka v kvartýru zůstával, když traktáty strojila a máslo zapálila, takový hrozný oheň způsobila, jsouce hrozný vítr, takže celé město i s chrámem sv. Vavřince v prach a popel obráceno bylo..."
Přestavba vyhořelého kostela trvala dva roky. Před požárem byla Prčice městečkem čítajícím 347 obyvatel. Na náměstí stálo 5 - 6 domů s hospodářskými staveními, se dvory a zahradami, a ty tvořily širokou ulici, která ústila v prostranství před kostelem. Nařízením císaře Leopolda I. se měla ve městech zřizovat prostorná náměstí. V Prčici bylo tedy odstraněno spáleniště a na něm se začalo budovat. Jižně u kostela byly postaveny 3 domy, na západní straně stála radnice o jednom poschodí s mansardou, podloubím a masnými krámy. Vedle ní pak byla škola a hostinec zvaný "panský dům". Všechny domy měly vysoké štíty v průčelích. Tak vzniklo nynější rozlehlé náměstí, v jehož středu byla zasazena lípa a umístěny sochy sv. Jana Nepomuckého a sv. Isidora. Lípa tu stála od roku 1705 do roku 1840, sochy tu stojí podnes.
4 roky po požáru, 18. září roku 1705, zakoupila Prčici, k níž patřily ještě dvorce ve Vršovicích a Mrákoticích a vsi Divišovice, Mrákotice a Matějov Karolina Valdštejnová ze Žerotína. Hospodařila na Prčici se svým manželem do roku 1715, kdy se musela pro velké dluhy prčického statku vzdát ve prospěch věřitelů.
Prčici tak získal Václav Norbert Vchynský ze Vchynic a po něm jeho syn Václav. Od něj zakoupil v roce 1725 prčické panství velmi bohatý rytíř Jan Vít Malovec z Malovic na Vojkově a Prosečnici. K panství přikoupil i uhřický statek, a protože mu patřily mimo jiné také Zahrádka, Březina a Vojkov, nazýval se "Vítem Malovcem bohatým".
A právem. V té době byla Prčice bohatou osadou. Kvetla zde řemesla, pozemky užívalo měšťanstvo a nalézalo se zde i několik svobodných dvorů. Prčičtí trávili život téměř patriachální, tvoříce dohromady občanskou rodinu. Chudých tu bývalo jen velmi málo. V čele měšťanstva stála městská rada, která se skládala z 12 členů - konšelů. Z nich střídavě jeden zastával úřad purkmistra, nad kterým stál primas, čili primátor. Rada měla právo hrdelní a ortele vykonávala na vrchu Pabiánku (nedaleko židovského hřbitova). Šibenice, či jak se tehdy říkalo "spravedlnost" zde stávala až do roku 1764.
Do těchto poměrů neblaze zasáhl Jan Vít Malovec. Kromě zakoupené Prčice, vsí s poplužními dvory Vršovice a Mrákotice, vesnic Divišovice a Matějov, statků Březiny a Zahrádky vlastnil také velká panství Proseč, Pošnu a Vojkov. Pak přikoupil i Uhřice. Avšak na svém panství se choval jako pravý barokní despota - bezohledný v počínání. Nejrůznějšími způsoby si nejprve naklonil purkmistra a konšele, pro sebe zabral úrodné městské dvorce, získal i dvorce svobodných pánů, bez rozpaku přemisťoval hraniční kameny na pozemcích a připojil si i polnosti farní.
Snad aby ulevil svědomí, dal opravit kostel, v roce 1730 nechal zvýšit jeho věž a ozdobit ji barokní bání. Návazně na tyto práce zahájil přestavbu zámku a za cestou do Bolechovic zřídil francouzský park. Přestavba zámku se usuzuje na roky 1740 až 1750 a je připisována Františku Ignáci Préeovi. Rodinná tragédie však zabránila přestavbu dokončit. Velké jmění nepřineslo členům rodu mnoho štěstí. Poslední dědic zemřel ve věku 21 let, když při cvičení v parku spadl na železnou tyč a probodl se.
Klasicistní úpravy prčického zámku, především kompletní rekonstrukce schodiště, byly provedeny až ve druhé čtvrti 19. století, průčelí zámku včetně předsunutého schodiště ve druhé polovině 19. století. Zásluhu na tom má další majitel panství, jímž se stal bohatý pražský měšťan Karel Burka- manžel dědičky majetku Malovců Johany rozené Olivové. Karel Burka prováděl rozsáhlé stavební úpravy (sloh francouzského parku změnil na anglický a park rozšířil až k novému mostu), a to nejen zámku, ale v celé Prčici. Mezi jeho největšími počiny byla satvba mostu mezi Sedlcem a Prčicí nebo zřízení městského vodovodu a kašny na náměstí. Bohužel, tyto aktivity ho uvedly do dluhů a poté i k nucené správě celého majetku Malovců. Burka a jeho manželka skončili v chudobě.
Spojené statky Prčice a Uhřice pak zakoupil hospodářský rada Antonín Jan Oppelt, záhy (roku 1835) je však postoupil bohatému doktoru práv a zemskému advokátovi Václavu Ignáci rytíři Eisner z Eisensteina.
Panství zakoupil jako rodinné sídlo a užíval ho téměř jedno století. Na zámku provedl rozsáhlé klasicistní úpravy, a to v letech 1835 - 1850, poslední úpravy pak dokončili jeho dědici.
V roce 1924 kupuje zámek a zadlužené panství Ing. Jaroslav Hásek.
V roce 1948 je však zámek znárodněn, movitý inventář rozkraden a za 40 let podivného provozu nemovitý majetek zničen. V kdysi krásném anglickém parku se staletými dřevinami byl postaven panelák. Parkety v reprezentačních prostorách byly zality betonem, v historických prostorách se pěstovaly houby a obdobně se nakládalo i s celým zámeckým majetkem.
Až po roce 1989 svitla prčickému zámku nová naděje. Vlastníci, kteří jsou potomci Ing. Háska, věnují značné úsilí k zachování a obnovení majetku. Odborníky byla vypracovaná kompletní studie. V současné době je budova zámku staticky zpevněna, opraveny krovy, krytiny, několik místností gotického trakru bylo zrestaurováno. Je také kompletně opravena budova středověké vítkovské tvrze - dnešní barokní konírny, pracuje se na obnově hospodářských budov.
Čerpáno z článku autora Jiřího Kofroně, který byl pod názvem "Prčický zámek, prčické tvrze" otištěn ve sborníku Český Merán roku 2000 a souborného díla Sedlčansko, Sedlecko a Voticko, díl IV., autora Čeňka Habarta.
