P. Mainrad Dvořák

Když se František z Pauly Pištěk, budoucí lvovský arcibiskup, stal generálním vikářem arcibiskupa Chlumčanského, navštívil v roce 1829 své rodiště – Prčici. Na vizitační cestě byl slavně uvítán. Při této příležitosti pokřtil 7. července syna zdejšího měšťana Františka Dvořáka. Ten se později stal členem benediktinského řádu a přijal jméno Meinrad (Mainrad).

Benediktinský klášter sv. Markéty v Břevnově je nejstarším mužským klášterem v našich zemích. Založil ho kníže Boleslav II. na podnět sv. Vojtěcha roku 993. Už ve 13. století získal břevnovský klášter Broumovsko v severovýchodním koutě Čech. Vznikly tam dva benediktinské kláštery řízené probošty dosazovanými břevnovským opatem – v Broumově a v Polici nad Metují. Na jedné venkovské faře v této oblasti, v Machově, nalézáme 13. září 1862 nového kaplana, pátera Meinrada Dvořáka.

M. Dvořáka objevil v machovském barokním kostele sv. Václava významný český historik 19. století Václav Vladivoj Tomek . Jak píše ve svých pamětech: „P. Meinrad Dvořák, mladý muž velmi přímé, srdečné a veselé povahy, se mi na mnohá pozdější léta stal milým přítelem.“ Profesor V. V. Tomek měl manželku z Police nad Metují a trávíval na Broumovsku prázdniny. Jak bylo tenkrát zvykem chodíval pěšky i na daleké cesty. Často navštěvovali blízkou Hejšovinu na polské straně hranic, o které se jako o „tajemném skalnatém vrchu“ zmiňuje Božena Němcová v Babičce.

Foto: Machov na dobové pohlednici

Po čtyřech letech, v srpnu 1866, byl M. Dvořák přeložen - opět jako kaplan - na faru v Martínkovicích. Martínkovický kostel sv. Jiří a Martina je poněkud blíže k Broumovu. Oba kostely, v Machově i v Martínkovicích, jsou dílem barokního stavitele M. Allia. Ačkoliv byl nyní M. Dvořák kaplanem v Martínkovicích, o pouti sv. Václava kázal obvykle v Machově.

O dva roky později, v srpnu 1868, byl Meinrad Dvořák ustaven farářem v Břevnově na okraji Prahy. Podobně jako dnes, i tehdy byl klášterní kostel sv. Markéty v Břevnově současně i farním kostelem. V Břevnově měl M. Dvořák svoji zahrádku s altánem, kde v létě přijímal hosty. V. V. Tomek tam za ním často chodil s rodinou. V té době Tomkova manželka náhle onemocněla. Chtěla zaopatřit od dobrého přítele rodiny M. Dvořáka a brzy nato šestačtyřicetiletá Ludmila Tomková zemřela.

Na sv. Václava r. 1875 při oslavě 200 let založení kostela v Machově měl kázání opět páter Meinrad. Mezi hosty byl samozřejmě V. V. Tomek. Během roku 1877 se setkali při smutnější události, na pohřbu bratra M. Dvořáka, který byl obchodníkem v Břevnově.

Po jedenáctiletém působení v Břevnově byl páter Meinrad Dvořák 19. dubna 1879 ustanoven farářem v Šonově. Vrátil se tak zase na Broumovsko, kde jako mladý kaplanoval. Šonovský kostel sv. Markéty se nejen zasvěcením shoduje s kostelem břevnovského kláštera a má i stejného stavitele. Byl postaven podle plánů slavného barokního stavitele K. I. Dienzenhofera.

Páter Meinrad byl na šonovské faře spokojen a na vepřové hody o vánocích r. 1880 pozval nejen W. W. Tomka, ale i půl tuctu řeholníků z Broumovského kláštera. Na jaře bohužel onemocněl a profesor Tomek ho při každé další návštěvě nalézal ve vážnějším stavu. Na podzim 24. října 1881 páter Meinrad Dvořák zemřel. Zapomenutý prčický rodák zemřel v pouhých dvaapadesáti letech.

Foto: Kostel svaté Markéty v Šonově

V. V. Tomek (též W. W. Tomek) (1818 – 1905) byl vrstevníkem spisovatele a národního buditele Prokopa Chocholouška a stejně jako Chocholoušek, i on byl synem ševce. Pocházel z Hradce Králové, byl dokonce z devíti dětí.

Vystudoval Pražskou univerzitu a stal se spolu s Erbenem spolupracovníkem Palackého. Lze ho vedle Palackého považovat za nejvýznamnějšího českého historika 19. století. Od roku 1848 působil jako pedagog rakouských dějin (prosadil, že se vyučovaly česky), což byl počátek dějin na Karlo-Ferdinandově univerzitě, po rozdělení na německou a českou část roku 1882 se stal prvním rektorem její české části. Za zmínku stojí jeho práce o Janu Žižkovi, kterou poskytl svému žáku Aloisi Jiráskovi. Největším Tomkovým dílem ale zůstal dvanáctisvazkový Dějepis města Prahy a pětisvazkové Základy starého místopisu pražského. Tyto jeho kolosální práce nebyly zatím nikým překonány.

V 80. letech se Tomek také zapojil do sporu o Rukopisy, přičemž zpočátku nebyl proti tomu podrobit rukopisy novému vědeckému zkoumání za účelem ověření jejich pravosti. Když ale celá polemika nabyla ráz veřejné debaty, byl signatářem prohlášení skupiny historiků na podporu pravosti rukopisů. Odpůrce pravosti těchto písemností odsoudil za to, jakým „… způsobem frivolním a cynickým z Rukopisů veřejně šašky se tropí.“

Tomek byl staromilec, celý život psal staročeské dvojité W a místo ou užíval au. Do našeho kraje poprvé zabloudil jako sedmnáctiletý, když šel s bratrem pěšky na Orlík. Přespali v hospodě na Vysokém Chlumci, když denní hosté odešli a na podlaze jim rozestřeli slámu. Vinou nedokonalých map putovali do Petrovic přes Nedrahovice.

Celý život pořádal Tomek výlety za historií, většinou pěšky a se společností. Na Žatecko, na Milešovku, do Krkonoš, do středních i jižních Čech a na mnoho dalších míst ho většinou doprovázel i páter Mainrad Dvořák. Jednou také zavítali do Dvořákova rodného kraje, do Českého Meránu. Dochoval se nám o jejich návštěvě záznam.

Výlet P. Dvořáka a V. V. Tomka do Českého Meránu

Došlo k tomu v pondělí 21. července 1873. Dva roky už byla v provozu železnice Vídeň – Praha přes Tábor. V. V. Tomek s páterem Mainradem tak přijeli do Heřmaniček vlakem, a protože pršelo, svezli se dál poštou. Ve tři čtvrtě na jedenáct byli přijati vikářem Burianem v Prčici. Rodiče pátera Dvořáka už nežili, cestující proto přijali pohostinství na faře.

Když ve čtyři hodiny odpoledne přestalo pršet, vyšli hosté spolu s vikářem a špitálským knězem Bartákem na procházku. Nejprve si prohlédli zámek v Nových Mitrovicích a pak šli přes Přestavlky, cesta do Sedlce tenkrát vedla kolem sochy sv. Izidora. Tomek ve svých pamětech o Sedlci píše: „Jest to městečko s pěkným náměstím čtyřhranným s pěknými domy, kostelem však chatrným.“

V Prčici si prohlédli místo mezi třemi rybníky pod zámkem, kde stávala prčická tvrz. Večer strávili v příjemné debatě a v půl jedenácté šli spát. Druhý den, v úterý 22. července 1873, je čekal výlet na Vysoký Chlumec.

Ráno vyrazili pěšky směrem na Jesenici. Tam se zdrželi asi půl hodiny u faráře Pachla, který byl spolužákem pátera M. Dvořáka. Pak pokračovali přes kopeček do Nedrahovic, kde si V. V. Tomek vzpomněl, jak tudy cestoval před téměř 40 lety s bratrem na Orlík. Den byl jako vymalovaný a vyhlídka na Vysoký Chlumec byla čím dál tím hezčí. Vpravo od Chlumce poutníky zaujala stráň vysázená mladým smrkem, z něhož vynikala tři písmena F. M. L., sestavená z listnáčů (bylo to na počest tehdejšího vladaře lobkovického domu – Fürst Moritz Lobkovic = kníže Mořic Lobkovic.)

Na Chlumci se v knížecí hospodě smluvili s dvěma panskými úředníky, s kancelářským Jirákem a početvedoucím Štěrbou, kteří je provedli po zámku a ukázali jim všechny pamětihodnosti. Dnes můžeme už jen závidět, jak snadno se dostali na hrad. Zvláště si pochvalovali vyhlídku na všechny strany i na Sedlec a Prčici. Odpoledne se vrátili pěšky do Prčice.

Večer poseděli s vikářem Burianem až do půl dvanácté. Ráno je doprovodil pod Loudilku. Tam se rozloučili, poděkovali za milé přijetí i pohostinství a pokračovali na vlak do Heřmaniček. Ten den jeli ještě do Tábora, kde navštívili ředitele reálného gymnázia Václava Křížka. Toho známe jako autora našeho přízviska Český Merán. Václav Křížek byl totiž žákem W. W. Tomka. Určitě tam tenkrát o našem údolí mluvili. Večer se vrátili vlakem zpět do Prahy.