Malíři Českého Meránu

Velkou pozornost mu věnovali akademičtí malíři Alois Bílek, který pocházel ze Sedlčanska, a Josef Vokálek, jehož přivedli do našeho kraje rodinné svazky. Miloval ho také Jan Souček, který Český Merán pojal za svůj druhý domov, a světově proslulý malíř Karel Chaba. Hrdě se k svému rodišti hlásí i sedlecký rodák prof. Jiří Načeradský.

Alois Bílek – malíř, grafik a ilustrátor

(1887–1961)

Alois Bílek se narodil ve Skoupém u Petrovic. Nejdříve studoval na technickém učení a posléze na Akademii v Praze, byl žákem profesora Pirnera. Věnoval se kresbě a grafice. Jeho hlavním tématem byly žánry, zátiší a podobizny, ilustroval také litografie k význačným dílům.

Mezi lety 1913-28 se usadil v Paříži, kde se pod vlivem F. Kupky jeho tvorba orientovala k abstrakci (1913-14). Nejvíce ho upoutaly barvy, a to na franzouzské Riviéře. Kromě olejových obrzaů tehdy vytvořil i obsáhlý soubor kreseb vyznačující se několika názorovými polohami. Jeho abstraktní tvorba však neovlivnila vývoj české abstrakce. Po válce se Bílek vrátil opět ke klasicizujícím figurálním motivům a zátiším. Významná je i jeho práce pro architekturu.

Josef Vokálek

(3. 1. 1887 Velké Čakovice u Prahy – 30. 6. 1969 Sedlec)

Absolvoval první českou reálku v Resslově ulici v Praze. Od dětství se projevující výtvarné nadání ho přimělo věnovat se malířství. Studoval Akademii výtvarných umění, ale nedokončil ji a s několika korunami v kapse odjel studovat život přímo do Paříže. Dal se zde zapsat na Beaux Arts - podařilo se mu získat studijní stipendium pro občana c. k. mocnářství. Studoval u profesora Henri Martina a seznámil se zde s technikou malby pastelem. Ta se pak stala jeho nejmilejší technikou. Se zápalem se také seznamoval s francouzským malířstvím. Po roce se vrátil zpět do Prahy a studoval na akademii u profesora Krattnera figurální malbu. Seznámil se zde s V. Rabasem, se kterým ho pojilo celoživotní přátelství.

26. července 1914 je vyhlášena mobilizace. Josef se narychlo žení s Annou Vanišovou, rodačkou ze Sedlce, a odjíždí k pluku císařských myslivců do Brixenu. Pluk je však záhy převelen na ruskou frontu, kde byl Josef zraněn.

Po návratu z války se začínající chudý umělec, který musel živit rodinu, rozhodl, že přijme nabídku stát se profesorem kreslení na střední škole. Krátce působil v Praze, pak v Nymburce. V této době se definitivně odklonil od figurální tvorby a zaměřil se na krajinu, maloval převážně Polabí.

V roce 1925 strávila rodina prázdniny v Českém Meránu ve mlýně u Vaňků mezi Uhřicemi a Jetřichovicemi. Vokálek nadšen krajinou zmapoval ji svými pastely, namaloval však také kupříkladu sv. Annu do výklenku kapličky. Od té doby zde trávil letní měsíce, v důchodu pak i podzim a jaro. Seznámil se zde se spolužákem své ženy Jaroslavem Spirhanzlem - stejně zaníceným obdivovatelem našeho kraje - a hned si rozuměli.

Po druhé světové válce se v Českém Meránu usadil malíř Jindřich Stehlík, jehož životní osudy připomínají osudy Paula Gauguina.

O Josefu Vokálkovi kdysi napsal jakýsi kritik, že "našel svůj Barbizon v Troji u Prahy". Jak však tvrdí ve svém článku Josef Vokálek, malíř Českého Meránu uveřejněném ve sborníku Český Merán č. 1 z roku 1996 jeho syn Jiří, není to pravda. Josef Vokálek sice trávil podzim a zimu v Troji a často ji maloval, avšak převažující část jeho tvorby je spjata s tímto koutem naší země - s Českým Meránem.

Karel Chaba

(3. 8. 1925,  Sedlec – 25. 8. 2009, Praha)

Je znám svým osobitým ztvárněním pražských zákoutí, uliček a malebných náměstíček.

Sedlecký rodák Karel Chaba se narodil 3. srpna 1925 pod rodným jménem Kučera. Až později přijal jméno svého dědečka - otce své maminky - sedleckého ševce Chaby, u kterého po smrti otce s maminkou a mladším bratrem žili. Jméno Chaba nejprve používal jako pseudonym, ale později si ho nechal úředně potvrdit. 
Ještě jako dítě se s matkou ze Sedlce odstěhovali. V rychlém sledu za sebou se jim domovem staly České Budějovice, Slivenec u Prahy, znovu Sedlec, až zakotvili v Táboře. Tady začal Karel chodit na gymnázium. To ale nedokončil a vyučil se kuchařem. 
Po druhé světové válce odešel Karel Chaba do Prahy a krátký čas skutečně vařil, pak dělal kulisáka a nakonec topiče. A přitom stále maloval. Malířem se oficiálně stal v roce 1962, když byl přijat do Svazu československých výtvarných umělců. Ve své originální tvorbě byl zaměřen převážně na malbu pražských motivů. Inspirací se mu však stal také kraj jeho raného dětství a později kraj odpočinku - Český Merán.
Ve výtvarném umění byl samoukem; jeho tvorbu ovlivnili malíři Jan Zrzavý, Karel Černý a Marc Chagall. „Vždycky mu však šlo spíše než o obraz Prahy o vyjádření svého vztahu k Praze," řekl o Chabovi historik umění a znalec jeho díla František Dvořák. „Je krásně na světě," takové je sdělení Chybových obrazů. „Chaba umí malovat radostné obrazy, ale sám mi příliš radostný nepřipadá. Třeba veškerou radost ze života vložil do svých obrazů a jiná už mu nezbyla," řekl autor biografie o Karlu Chabovi, která vyšla v roce 2008 pod názvem Karel Chaba - malíř Českého Meránu, spisovatel Otto Janka.
Karel Chaba vystavoval doma i v zahraničí, jeho díla jsou kromě jiných zastoupena i ve sbírce moderního umění Národní galerie v Praze. Kromě volné tvorby se realizoval také ve společenském a kulturním životě Prahy. Znalosti ze své někdejší profese kupříkladu využil, když v roce 1993 vytvořil pro Národní divadlo výpravu k opeře Antonína Dvořáka Jakobín. O zajímavých momentech jeho života a o jeho tvorbě natočila Československá televize dva krátké filmy.

Jan Souček

(5. 5. 1941 Praha – 3. 5. 2008 Praha)

Jan Souček se narodil v roce 1941 v Praze, v roce 1969 absolvoval pražskou Vysokou školu uměleckoprůmyslovou v ateliéru kresleného filmu A. Hoffmeistera. Od roku 1971 pravidelně vystavoval jak v České republice, tak i například v Německu, Švýcarsku, bývalé Jugoslávii, Rumunsku, Francii, Rakousku a Spojených státech. 
Díla autora, jehož osobitý styl je někdy nazýván "imaginativním realismem", jsou zastoupena ve sbírkách galerií a muzeí v České republice, Švýcarsku, Německu a také v mnohých soukromých evropských a amerických sbírkách. 
Jan Souček byl spjat i s naším krajem. V sedmdesátých letech se stal spolumajitelem zámku v Bolechovicích a od chvíle, kdy zchátralý objekt získal, věnoval on a jeho rodina nemálo času, úsilí i finančních prostředků, aby tuto pozdně barokní stavbu zachránil a renovoval.

Jiří Načeradský

(* 9. září 1939 Sedlec – 16. 4. 2014)

Významný český kreslíř, malíř, grafik a pedagog.

Jeho otec, bývalý terezínský vězeň a odbojář, dostal učitelské místo v Praze, proto své dětství prožil v Praze na Vinohradech, avšak prázdniny často trávil u prarodičů ve Vlašimi.

Po základní škole pokračoval ve studiu na střední uměleckoprůmyslové škole bytové tvorby v oboru plakát. Po maturitě v roce 1957 pokračoval ve studiu na pražské Akademii výtvarných umění v ateliéru profesora Vlastimila Rady, kde setrval do roku 1963. Po absolvování základní vojenské služby v Liptovském Mikuláši se vrátil do Prahy a pokračoval v umělecké činnosti. V roce 1967 se, v rámci výtvarného spolku Mánes, uskutečnila v pražské Galerii mladých jeho první výstava . O rok později vystavoval i v Galerii Václava Špály.

V polovině 60. let se Jiří Načeradský dostal do povědomí široké umělecké veřejnosti. Již od počátku malířovy tvorby bylo patrné jeho silné zaujetí lidskou postavou, proto se také lidské tělo stalo ústředním tématem a základním rysem většiny jeho obrazů. (Dvě nudistky, Erotické totemy, Běžec K, 1967...) Jako umělec se tak zařadil mezi nejvýznamnější představitele Nové figurace 60. let, která svým pojetím navazovala na klasické pojetí figurální malby a transformovala ho do podoby často nazývané jako magický realismus.

Načeradského figurální kompozice však během 60., 70. a 80. let prošly výrazně osobitým vývojem. Koncem léta 1968 odjel do Francie, kde pobýval až do roku 69. V 70. letech vytvářel obrazy se silně erotickým nádechem. Tématem se mu staly lineárně pojaté ženské postavy. Od poloviny 80. let se jeho zájem obracel spíše k mužským aktům. V 90. letech vytvořil uzavřený cyklus s názvem Antropogeometrie.

Malíř Jiří Načeradský zažil oslnivé přijetí mezi uměleckou elitu v 60. letech i bojkot komunistickým režimem v následujích dvou dekádách, kdy se živil restaurováním. Dnes je v pozici respektovaného klasika české malby, jehož dílo opakovaně obstálo i na bilančních přehlídkách evropského umění 60. let. Mezinárodní kvalitu Načeradského tvorby 70. let potvrdila nákupní komise pařížského Centre Georges Pompidou zakoupením sedmi jeho děl z roku 1978 do svých sbírek.

Načeradský ani v tzv. době normalizace neustoupil ze svých uměleckých názorů a byl proto jako umělecká a morální autorita koncem 80. let přizván generací mladších umělců do „Volného seskupení 12/15 Pozdě, ale přece" a jejich následovníky, generací Tvrdohlavých, byl vyzván k účasti na neveřejných Konfrontacích. Další generace poznala Načeradského po událostech roku 1989 již jako profesora na Akademii výtvarných umění v Praze a Fakultě výtvarných umění VUT v Brně, kde vychoval řadu pokračovatelů v duchu expresivní figurální malby a někteří z jeho studentů patří mezi výrazné osobnosti současného výtvarného umění (např. Josef Bolf, Lubomír Typlt nebo Roman Trabura).