Vrchotice

Není známo, se kterým panským rodem byli spřízněni a také o rozsahu panství Vrchotů se můžeme jen dohadovat. Lze předpokládat, že k němu patřil Monín, Nasilov, Včelákova Lhota a díly ve Vísce, Dvorcích, Střezimíři, v Záběhlicích, Božetíně, Měšeticích, Mrákoticích, Rohově, Říkově, Chlistově a v Hatově. Zcela jistě však tehdy k Vrchoticím nepříslušel mlýn, který později dostal jméno Náhlík. Nakrátko zřejmě získali Vrchotové na konci 14. století i Prčici.

První písemná zmínka o Vrchoticích pochází z roku 1370. Tehdy vladykové Bohuněk Vrchota z Vrchotic, Předslav ze Střezimíře a střezimířský kněz Zbyněk (všichni jako držitelé podacího práva ke kostelu sv. Havla ve Střezimíři) svolili, aby si zmíněný kněz Zbyněk vyměnil faru s osojnickým knězem Mikulášem.

Jméno Bohuňka z Vrchotic je uvedeno (Bohunkonem de Wrchoticz) také na vizitační zprávě pražského arcijáhna Pavla z Janovic po farách na území západní části dnešního okresu Benešov. Je zde uvedeno, že Bohuněk se kdysi uvolil dávat tři kopy grošů ročně k vydržování kaplana (vicarius) při újezdeckém kostele, protože však přestal úrok odvádět, farář od sv. Havla roku 1379 kaplana nedržel. V jiném prameni, erekčních knihách, se v roce 1379 vzpomíná Bohuněk z Vrchotic v souvislosti s újezdeckým kostelem znovu: mluví se tu o vdově po něm Jitce, která připsala faráři Petrovi z Újezdce a nástupcům roční důchod 1 kopy grošů ze vsi Říkova, aby za jejího zemřelého manžela sloužili hodinky a mše.
Vrchotové z Vrchotic měli v erbu vysoký tatarský klobouk s ohrnutou krempou, barvy s největší pravděpodobností červené.

Další Bohuněk Vrchota z Vrchotic, s největší pravděpodobností syn zesnulého Bohuňka, byl uveden jako spolupatron kostela ve Střezimíři při potvrzování tamního faráře 23. listopadu 1383. Tehdy spolu s Předslavem ze Střezimíře a Mikulášem ze Střezimíře potvrdili za faráře Předslava (Přecha), klerika ze Střezimíře.

Podrobně rozebral tuto událost doc. Dr. Josef Petráň, CSc. o pět století později, když se zabýval vizitační cestou Pavla z Janovic. Upozornil na to, jak rodina místní drobné šlechty považovala beneficium za jedno z možných existenčních zaopatření mužského potomka: „Nemůžeme si odpustit exkurs tak typický pro tehdejší poměry: spolupatroni kostela, vladykové Hynek z Hněvsína a Oneš z Vesce nesouhlasili s prezentací kandidáta, kterého přivedl Bohuněk z Vrchotic a namísto Předslava prezentovali klerika Čeňka jako vlastního správce obročí střezimířské fary. Pokud víme z rejstříku pražského desátku, důchod střezimířské fary nebyl patrně příliš velký, ale stačil k tomu, aby zavdal příčinu ke sporu vladyckých rodin. Designovaný klerik Předslav, jak se dovídáme z pozdějšího zápisu konfirmačních knih, pocházel z místní vladycké rodiny a byl tudíž sám spolupatronem střezimířského kostela. V době prezentace ještě ani nebyl vysvěcen na kněze, teprve roku 1384 slíbil, že přijme svěcení, bude-li k tomu mít příležitost. Dokresluje to protekční dosazování i tak malých církevních obročí v předhusitské době, což přirozeně podněcovalo spory vysloveně sociálního původu a hnalo vodu na mlýn kritikům církevního systému.“ (Pro zajímavost upozorňuji na zápis z roku 1406 na následující straně - Předslav nakonec místo faráře získal, čili vrchotičtí a střezimířští spolupatroni kostela prosadili svou vůli.)

Dne 27. dubna 1384 prodal Bohuněk Vrchota dům v Řikově za 30 kop grošů i s úrokem dvou kop Jindřichovi z Rožmberka, pánu na Miličíně. V roce 1391 pak prodal kmecí dvory v Mrákoticích Přibíkovi ze Lhoty.
V zápise z roku 1391 je Bohuněk Vrchota z Vrchotic uváděn jako patron kostela prčického. Lze z toho usuzovat, že v té době snad držel i celou Prčici. V uvedeném roce svolil, aby prčický farář Ctibor vyměnil faru s farářem kostela Panny Marie na Louži ve Větším městě pražském. Tuto směnu potvrdil 14. 7. 1391 generální vikář Jan z Pomuka. Po pěti letech, roku 1396, se však oba faráři vrátili na svá původní působiště.
Bohuněk Vrchota z Vrchotic zemřel v roce 1395. Vdova po něm Jitka, která pocházela z rodu vladyků z Měšetic, odkázala v roce 1397 kostelu v Červeném Újezdě - faráři Petrovi a jeho nástupcům roční důchod jedné kopy grošů ze vsi Říkova se závazkem, aby za spásu manžela jejího a její, jakož i předků jejich se každého roku před svátkem sv. Václava nebo v oktávu svátku toho hodinky za zemřelé a sloužily se čtyři mše svaté, z nich jedna měla být zpívaná. Mimo to měly být v ten den pohoštěni čtyři chudí a každému z nich měly být dána dva haléře. V roce 1399 Jitka také sedleckému faráři Přibíkovi a jeho nástupcům odkázala po jedné kopě grošů úroku za zádušní vigílie a mše a na almužnu pro chudé. V roce 1403 se připomíná Jindřich Šindel z Vrchotic, ale nevíme, zda byl příbuzným zemřelého Bohuňka Vrchoty z Vrchotic. Bohuňkovýn synem byl s největší pravděpodobností jeho nástupce v držení vsi Jan Vrchota z Vrchotic, který je uváděn v letech 1406, 1409, 1412 a 1415. Byl rovněž spolupatronem kostela sv. Havla ve Střezimíři. Druhým spolupatronem byl Přibík z Mitrovic, třetí pak sám zdejší kněz Předslav. Tito tři ustanovili 17. března roku 1406 nástupce na místo faráře Předslava, který obdržel faru v Česticích, totiž klerika z Libenic jménem Radslav. (Tento Radslav byl pak v letech 1409 - 1419 farářem v Prčici. Zemřel v roce 1419.).

V letech 1409–1412 držel Jan Vrchota z Vrchotic hrad a panství Lomnice nad Lužnicí, roku 1415 přivěsil pečeť na stížný list českých stavů koncilu kostnickénmu proti upálení Jana Husa. Z dob husitských bouří nejsou o Vrchoticích žádné písemné doklady. Někdy během nich či po nich Vrchotové svůj zdejší majetek prodali a jejich rod z dějin vesnice mizí. Jeho příslušníci se pak odstěhovali do Janovic, které po nich dosud nesou jméno Vrchotovy Janovice. V letech 1433–1443 byl majitelem janovického zámku Bohuněk Vrchota z Janovic. Současně s ním je v roce 1443 Kuneš Vrchota z Vrchotic seděním na Janovicích. Po nich je připomínán Štěpán Vrchota z Vrchotic, snad syn Bohuňkův, který pomáhal v roce 1453 králi Jiřímu z Poděbrad proti Sasům. Když pak Štěpán získal Chotýšany, postoupil Janovice bratru Oldřichovi. Oba bratři se psávali „z Janovic“, což jim odpíral Jan Jenec z Janovic na Chlumci. Komorní soud v roce 1474 rozhodl, „aby Vrchotové psali se z Vrchotic a chtějí-li se psáti seděním na Janovicích, toho jim bráněno nemá býti“. Od roku 1510 vládl pak na Janovicích Jan Vrchota z Janovic, který je zde naposledy připomínán v roce 1528. V roce 1532 měly již Janovice nového pána. Janem Vrchotou rod Vrchotů z Vrchotic vymřel po meči.  

Vrchotice získal neznámým způsobem Adam z Loutkova. Loutkov bylo jméno tvrze a dvora v sousedství Hořepníka nedaleko Pacova. Příslušníci toho rodu se později psali Vrchotičtí z Loutkova. Adam z Loutkova je na Vrchoticích připomínán poprvé roku 1457. První zmínka o něm je z roku 1430, dále je uváděn v roce 1437, 1440 (17. března byl na sjezdu v Čáslavi) a naposledy na listině z roku 1462, kde je uveden „panoše Adam z Loutkova seděním na Vrchoticích“. Adam z Loutkova měl tři syny - Votíka, Zikmunda a Mikuláše. Votík z Loutkova, kterému byl spálen dvůr v Březí, byl v roce 1471 služebníkem Petra Kapléře. Jeho syn Jan Votík byl v roce 1525 purkrabím na Velharticích u pana Zdeňka Lva z Rožmitálu a z Blatné. O Zikmundovi není známo téměř nic, spolu s bratrem Mikulášem byl připomínán v roce 1492. Mikuláš z Loutkova pečetí ještě na smlouvě ze dne 13. ledna 1496. Syny jednoho z těchto dvou bratrů byli Zikmund (Sigmund) a Jan. Ti po rodičích zdědili Vrchotice a Střítež. Jan svůj díl postoupil bratrovi a Zikmund zvětšil rodový majetek, když od Apoleny Mrácké z Nové Vsi na Prčici koupil za 450 kop její dědictví „v Uhřicích ves celou, v Bolešínku a Záhoří dvory kmecí s platem“. Roku 1542 trh ten v obnovené desky vložiti dala pro syny tehdy již zemřelého Zikmunda. Součástí koupě byl zřejmě i dvůr v Radíkovech. Zikmund zemřel v roce 1540 a byl pohřben v Prčici. Zikmund měl syny Mikuláše a Ctibora, kteří drželi panství společně - v nedílu, čili nerozdělili si je. Mikuláš je písemně uváděn v letech 1531–1568. V mládí sloužil u dvora Viléma z Rožmberka, později byl hejtmanem Vltavského kraje. Mikuláš Vrchotický z Loutkova měl za manželku Elišku rozenou Rousovou z Vražkova, které dal v roce 1542 zapsat na Uhřicích, Záhoří a Radíkovech 250 kop grošů míšeňských věna.

V roce 1565 byl jedním z iniciátorů (spolu s ním Jan z Říčan na Kosově Hoře ve jménu svých poddaných na Divišovicích a Smil Hodějovský z Hodějova na Chotěticích) stížnosti na majitele poloviny prčického panství, syna Jana Voračického z Paběnic. Ti si, podobně jako před tím jejich otec, přisvojili záduší prčické. Ve stížnosti je psáno: „Fara v Prčici všecka téměř zpustošena jest, něco předešlí držitelé spálili a něco rozdali, a tak se tu na faře mnohá leta kněz nedrží a kostel ten by také již k spuštění přišel, důchody pak a platy knězi a k té faře náležité předešlá mnohá léta otec jejich Voračický, též Apolena Mrácká jsou brali a sami toho užívali, nyní po nich oni, Petr a Adam, bratří, toho užívají, dědiny, lesy, luka sobě přivlastnivše, též platy od lidí z městečka berou, a tak toho mnohá léta užívají, na kostel a faru nenakládají“. Na tuto stížnost konsistoř podobojí reagovala ještě v roce 1565 - fara byla nově vystavěna a kostel opraven.

Ctibor Vrchotický z Loutkova je v písemných pramenech uváděn v letech 1529–1567. V mládí sloužil u Jáchyma z Hradce. Jeho manželkou byla Alena rozená Miřkovská z Tropčic (zemřela v roce 1576 a byla pohřbena v kostele v Prčici. V roce 1565 zasedal Ctibor na sněmu. Oba bratři po shoření desk zemských dali v roce 1542 vložit do obnovených desk otcovské dědictví - Vrchotice, Nasilov, Monín, Záhoří, Střítež a roku 1546 Vojetín, „jak jej po panu Janu a Václavu Kohoutovi drahně let drželi“. Před rokem 1554 získali statek Vřesná. Mikuláš neměl děti a v roce 1556 postoupil svou polovinu majetku bratru Ctiborovi pro jeho čtyři syny. Na Ctibora Vrchotického z Loutkova, stejně jako na několik jeho urozených sousedů, si stěžovali v roce 1595 u arcibiskupa pražského primátor a konšelé v městečku Sedlci. Souviselo to s tím, že tehdy byla již fara v Sedlci obsazena katolickým knězem Šimonem, kterému panské osoby odmítaly platit desátky. Zajímavé je, že Ctibor byl ve stížnosti uveden jako „Ctibor Vrchotický z Loutkova na dvoře Dopecovském v Božetíně“. (Pravděpodobně se, zde jedná o Ctibora mladšího, jenž byl synem Jana Vrchotického z Loutkova a o němž je zmínka, že měl statky na Moravě). Ctibor zemřel na den sv. Lukáše v roce 1576. V roce 1577 je doloženo, že jak Ctibor tak Mikuláš byli již po smrti. Ctibor byl pohřben v prčickém kostele. Ctiborovými syny byli Mikuláš, Buryan, Jan, Jindřich a Sigmund. Vrchotic se ujal Mikuláš, který se oženil s Annou, rozenou Čáslavovou z Podolí. Z této větve byl Zikmund Kunrat Vrchotický z Loutkova v císařském vojsku a někdy po roce 1622 padl v boji proti Turkům. Buryan se usadil na Vřesné, později ale vlastnil i Uhřice (viz níže). Jan se stal zakladatelem moravské větve rodu. Jindřich v roce 1577 koupil od Kuneše Dvořeckého z Olbramovic sousední Libenice. Postavil zde tvrz, ale později přenesl své sídlo do Uhřic (libenickou tvrz přesto udržoval i nadále. Jindřichovou manželkou byla Kateřina z Běšic, druhou Dorota, rozená Čáslavová z Podolí. Jindřich měl celkem pět dcer, ale žádného syna. V roce 1589 se ještě připomíná na uhřické tvrzi, ale patrně krátce po roce 1590 svůj majetek prodal svému bratru Burjanovi Vrchotickému z Loutkova. Habart (IV., str. 508) soudí, že to bylo až před rokem 1598, já se domnívám, že dříve, protože již dne.

13. srpna 1593 Jindřich koupil od Petra Voka z Rožmberka za 1 400 kop míšeňských ves Lhotu Hrušovu s příslušenstvím. Od Burjana se dostalo uhřické panství jeho synům Albrechtovi a Zikmundu Kunrátovi Vrchotickým z Loutkova, od kterých ho převzali bratři Pavel a Přibík Boubínští z Újezda. Ti pak ho v roce 1611 prodali rytíři Rudolfu Ruprechtovi Měsíčkovi z Výškova - Libenice, Uhřice, Záhoří, díl v Moníně a Hatov. Mikuláš Vrchotický z Loutkova zemřel v roce 1588. Měl čtyři syny - Ctibora, Hynka, Sigmunda a Viléma. Mimo to měl dvě dcery - Dorotu, která zemřela svobodná v roce 1593 a je pohřbena v Prčici a Alžbětu. Sourozenci rodový majetek neudrželi. „Roku 1596 v pátek po neděli Exaudi prodali Ctibor a Hynek bratří Vrchotičtí z Loutkova a na Vrchoticích a na místě mladších bratří let nemajících Sigmunda a Viléma tvrz Vrchotice, dvůr, pivovar… rytíři Václavu Bechyňovi z Lažan na Dlouhé Lhotě a Pičíně, císařskému radovi, za 11 500 kop míšeňských“. Součástí prodaného panství byl i dvůr v Božetíně, Nasilov, Monín, Radíkov a díly ve Dvorcích, Střezimíři a Chlistově. Ctibor Vrchotický z Loutkova se usadil v sousedních Přestavlkách a snad právě on zde vystavěl tvrz. Je zde připomínán již v letech 1613 a 1616. V roce 1620 měl devět lidí poddaných a jedno mlýnské kolo. Vlastnil také díly v Měšeticích, v Záběhlicích a mlýn Kuželkovský. Roku 1620 byl hejtmanem Bechyňského kraje. Jeho první manželkou byla Dorota rozená Mitrovská z Nemyšle, druhou pak její sestra Alžběta. Měl syna Mikuláše a dcery Janu a Markytu. Mikuláš držel spolu se svou sestrou provdanou za Bohuslava mladšího Vita ze Rzavého panství Stádlec u Bechyně. Jeho sestra měla na panství zajištěno 22 000 kop míšeňských.

Rytíř Ctibor Vrchotický z Loutkova i jeho syn Mikuláš se zapojili do stavovského povstání 1618-1620. Po všeobecném pardonu vyhlášeném císařem Ferdinandem II. se vrátili na svůj statek. Na rozkaz knížete Lichtenštejna byla panství Přestavlky, Měšetice a Záběhlice s mlýnem Kuželkovským odhadnuta a za udělení milosti byl Ctibor odsouzen ke ztrátě jedné třetina jmění. Statek mu byl ponechán ke správě. Ve stejné době je připomínána Eva Kateřina Vrchotická z Loutkova provdaná za Smila Ostromiřského z Rokytníka na Kostelci Podolském (u Borotína). Tato paní Eva z Loutkova se pak znovu vdala za nějakého Majera (asi po roce 1628). Kašpar Belvic z Nostic, který byl původně s jejím prvním manželem spolumajitelem statku Velký Barchov, jí v roce 1628, když pro víru odcházel ze země, tento statek vzdal. V roce 1644 jí bylo potvrzeno propuštění statku, který byl z pokuty uveden v manství, když zaplatila královské komoře dluhy na tomto zboží váznoucí. Hned po tom (roku 1645) prodala Barchov Vilému Jindřichu Odkolkovi z Újezdce.

Mikuláš Vrchotický z Loutkova dopadl hůře - jeho statek Stádlec byl spálen a vydrancován císařským vojskem. Mikuláš byl obeslán roku 1629 před „komisi transactionis“ k vyrovnání se o pokutu za udělení pardonu, ale dle zprávy posla komorního ze dne 17. února 1630 nepřijal na zámku ve Stádlci obeslání. Ke všemu pak byl statek rozhodnutím zemského soudu zabrán a prodán ve prospěch dětí jeho sestry za 20 000 kop míšeňských. Když pak po otci Ctiborovi převzal dědictví, byl nucen k zaplacení pokuty za otce a musel prodat všechen majetek. Dne 19. srpna 1638 prodal Přestavlky s částí Měšetic a Záběhlic s mlýnem Kuželkovským za 7 800 kop míšeňských Janu staršímu Černínovi na Radeníně, Choustníku, Pacově, Mitrovicích, Vrchoticích a Kostomlatech. Mikuláš Vrchotický z Loutkova měl za manželku Johanu Dvořeckou z Olbramovic, s níž měl syna Václava a dceru Dorotu Prudentii. Johanin bratr, rytíř Prokop Dvořecký z Olbramovic, byl jako pátý v pořadí sťat 21. června 1621 na Staroměstském náměstí v Praze při popravě 27 představitelů protihabsburského odboje.

Mikuláš Vrchotický z Loutkova zemřel v roce 1646. Jeho syn Václav se stal zakladatelem občanské pošlosti rodu Vrchotických. Spříznění Malovcové mu postoupili k užívání statek Homoli v Kolodějích nad Vltavou, kde se stal rychtářem. Potomci rodu Vrchotických z Loutkova žijí v nepřerušené linii dosud. Odchodem Mikuláše Vrchotického z Přestavlk mizí z dějin našeho kraje rytíři, jejichž rodovým heslem bylo „Buď vůle Boží ve všem“ a kteří zde žili dvě století.

Rytíř Václav Bechyně z Lažan nedržel Vrchotice dlouho. Již roku 1603 je od něho koupil Racek Lažanský z Bukové. jeho syn Abraham tu hospodařil asi v letech 1603–1613, pak byl jen krátce majitelem Šebestián Lažanský z Bukové, ale již v roce 1613 koupil Vrchotice Maxmilián Velemyský z Velemyšlevsi a na Mitrovicích. Za něho poprvé přestaly být Vrchotice samostatným panstvím a byly až do roku 1660 připojeny k panství mitrovickému. V závěti, sepsané v roce 1615 na mitrovické tvrzi, odkázal Maxmilián Velemyský všechen majetek dvěma svým synům z prvního manželství - Adamovi Mikulášovi a Oldřichovi. Jak je však zřejmé, část majetku zůstala jeho druhé manželce - berní rejstřík z roku 1620 uvádí Kateřinu Velemyskou z Milhostic a Vojkova na Mitrovicích. jejími poddanými na spojeném panství bylo 56 lidí, 1 mistr ovčácký, 2 pacholci ovčáčtí, dále k němu patřila fara a „tři mlýnská kola“.

Roku 1635 se dostaly Vrchotice do držení rodu Černínů z Chudenic. V berní rule z roku 1654 jsou uvedeny jako součást „panství mitrovickýho paní Zuzany Černínový“. Ve Vrchoticích jsou jmenováni rolníci Jan Volšanský, Václav Volšanský a Petr Šaršanů, chalupník Václav Meník a zahradníci (zde ve smyslu malých chalupníků) Václav Páže, Pavel Hošek, Pavel Suchej a Jiří Mazanec a „zahradník pustý“ - chalupa tropičovská. V poznámkách se u vsi Vrchotice píše: „Tito prostřední možnosti, půda dobrá žitná.“ stejná poznámka je i u vsi Lhota. U Nasilova je zapsáno: „Tito majíce své popluží dosti skrovné a v místě kamenitém, nevýnosné, velmi chudě se obírají.“ Pozdější přípisy do berní ruly zaznamenávají i menší požáry, které postihly jednotlivé usedlosti. Ve Vrchoticích hořelo v letech 1669, 1703 (tehdy vyhořela téměř celá vesnice), 1705, 1706 a 1732. V Moníně hořelo v roce 1706 a 1708 (hospodář z této usedlosti byl zapsán jako Burján Zapálený, Ve Lhotě v roce 1708.

Jaké byly osudy Vrchotic v době třicetileté války, není známo. Je ovšem pravděpodobné, že zdejší lidé utrpěli stejně jako jejich sousedé ve vypáleném a vyrabovaném Sedlci. Nasvědčuje tomu i údaj o opuštěné usedlosti Tropičovské v berní rule. Od Humprechta Jana Černína z Chudenic koupil Vrchotice v pondělí po Třech králích roku 1660 Vilém Jindřich Mitrovský z Nemyšle na Jetřichovicích („tvrz Vrchotice se vším stavením, dvory poplužní ve Vrchoticích a Božetíně, vesnice Násilov, Monín, Radíkov celé, ve Lhotě a Chlistově díly a ve Střezimíři dva statky kmecí“). Od té doby patřily Vrchotice k panství jetřichovickému, se kterým sdílely všechny osudy. Nepoužívaná tvrz začala brzy pustnout. Roku 1629 se již připomíná jako pustá, v popise asi z roku 1638 se uvádí, že její spodní část bývala kamenná a horní roubená. Kolem roku 1700 založil František Sezima Mitrovský z Nemyšle část vesnice, která po něm byla nazvána František. Tento majitel dal také strhnout zpustlou a dávno neobývanou tvrz a ponechal pouze dvůr. Tehdy také byly zarovnány příkopy a valy.

Popis tvrze:

Tvrz stála na návrší vpravo do vchodu do poplužního dvora. Obytná budova má obdélníkový půdorys, je kryta valbovou střechou. Z boku u vjezdu do dvora je vchod do podzemního sklepa, který je částečně klenutý z kamene, částečně tesaný ve skále. V přízemí, přístupném ze dvora, jsou tři místnosti, zbytek je zasypaný. V patře jsou čtyři místnosti a schodiště, kterým se vstupuje do horního patra nad přilehlou baštou. Tato bašta, o kterou se opírá východní stěna obytné budovy, je komolý čtyřboký jehlan vystavěný z lámaného neomítnutého kamene (dole je zdivo silné až 2 m). místo rustiky je zdivo ozdobeno maltovými rámci ve tvaru vodorovně položených obdélníků. V přízemí bašty je valeně klenutá kobka bez oken, v prvním poschodí je další valeně klenutá kobka, osvětlená v prostředku stěn štíhlými okny sklenutými do špičky (až na malé otvory jsou dnes okna zazděna). Pod římsou horního okraje bašty obíhá okrasa polokruhových obloučků z malty. jako druhé poschodí stojí na baště patro čtvercového půdorysu, menší než horní základna jehlanu, takže zbylo místo pro ozdobné cimbuří. Toto patro je kryto stanovou střechou s vížkou, podstřešní římsa je vydutá s lunetami. v patře je jediná místnost s novým trámovým stropem. Pod novodobou omítkou obytné budovy se v nároží u vjezdu do dvora dochovaly zbytky renesančních sgrafit.