Dvacátý devátý únor v Prčici aneb Otázky pro Natálii Kocábovou

    Tento text už se nachází v archivu

Těšil jsem se, že si spravím náladu a že zapomenu na zimní plískanice. A tak jsem se rozjel během pátečního večera v poslední únorový den do Sedlce-Prčice, kam chodívají v květnu tisíce dálkoplazů stejnomenného pochodu, kam se vydávají i prezidenti, aby se občas i - přiznejme si to - zviditelněli. A nebyl jsem zklamán. Mladá a talentovaná spisovatelka a básnířka Natálie Kocábová přijela na svůj večer a besedu do prčického Ateliéru, kam se vtěsnalo přes šedesát účastníků. Autorka snad tomu ani nevěřila, když zavzpomínala, že jednou na podobnou seanci kdesi na Ostravsku přišel jen jediný zájemce, a to ještě trochu retardovaný, který se jen všemu smál... Natálie vyprávěla i o svém dvojím občanství. V Čechách prý vykládá o amerických raketách, v Americe zase o Husitech. Rozhodně mě překvapila svou upřímností, osobitým přístupem k literární tvorbě a konec konců i k životu jako takovému. I největší kacíři říkají, že věří v jedinou hvězdu.

Mnozí se na Vás dívají, že žijete ve stínu svého otce, který se nesmazatelně zasloužil o vyhnání ruských okupantů. Mluvíte někdy s ním na toto téma?
„My mluvíme o politice a historii neustále. A posloucháme to se sestrou odmalička. Teď ale táta poslouchá můj názor a diskutuje se mnou. Této jeho zásluhy si budu nadosmrti vážit a je pro mě zásadní. Nejen samotný výsledek, ale způsob, jakým táta dělal politiku. Ne jako politiku, povolání, ale jako poslání. To je pro mne nejdůležitější."

Vydala jste již třetí knížku. Píšete-li, myslíte především na sebe či na své potenciální čtenáře?
„Nemyslím na nikoho, jsem v příběhu a často se tam zapomenu. Na čtenáře začínám myslet, až když kniha má vyjít a je to pozdě. Ale dělám to vědomě, myslím, že autor nemá myslet na čtenáře. Nikdy."

 Říká se, že se spisovatelem člověk stává, až když napíše „metr" knih. Nebo jinak:
Až když knížky hřadují na poličce knihovny a navzájem si spolu povídají...
„No já se nedávno, asi před rokem, našla v antikvariátu a zuřila jsem. I když tam výhradně nakupuji literaturu, moje kniha se mi tam nelíbila... Ale jinak se spisovatelem člověk podle mě rodí a pořád píše. Opravdové se stává skutečně mistrným dílem a v to já pro sebe tiše doufám, že se mi jej jednou podaří napsat."

Dostala jste se na své literární pouti až do Sedlce-Prčice - lidově se říká do Prčic -, kam povede Vaše další cesta?
„Domů a do školy, momentálně se soustředím na scénáře - jeden scénář, absolvenstký."

Každá knížka okamžitě po svém zrodu začíná žít svým životem. Co byste přála, byť tajně, této své zatím poslední?
„Aby promluvila k některým lidem víc, než ty poslední. Myslím, že je nejotevřenější ze všech mých. A taky je konečná, už takto psát nebudu, k jejím tématům už nemám co říct, myslím z té pozice, v jaké jsem dosud jako spisovatelka setrvala. Považuji své dosavadní prózy jako celek - ukončený, jako takový můj surrealistický deník. Výpověď o mém osobním dospívání. A už k tomu nemám co říct."

Nemohu se nezeptat, co si myslíte o současné české próze a poezii?
„Nevyznám se v ní. Nečtu ji. Mám s ní trochu problém, není to můj šálek kávy. Česká literatura jako celek. I když ji naprosto respektuji."

Všude se tvrdí, že se s přibývajícím životním tempem méně čte. Napadlo Vás, že třeba jednou, pomine-li zlatý věk konzumu, se lidé zase vrátí k umění, ke knížkám nevyjímaje?
„Já myslím, že ano. Nedokážu to úplně odhadnout. Myslím, že lidé stále čtou, jen mají blbý a trochu nenáročný výběr. Čtou, ale nezajímají se moc, ne jak to bývalo."

Předpokládám, že je Vám blízká tato krajina pod Cunkovem, kam jezdíval K. M. Mácha na prázdniny, kudy procházel i Mistr Jan Hus...
„Já jsem, co se týče České republiky úplný analfabet. Moc po ní necestuji. Byla jsem na hodně místech, ale nepamatuji si je nijak zvlášť. Já totiž ze srdce nesnáším procházky. Nevydržím na nich. Nikdy."

Láká Vás členství v organizaci Obec spisovatelů, nebo si raději prošlapáváte svůj literární chodníček?
„Ne, neláká, myslím, že mě literární obec jako taková vůbec ještě nepřijala a jsem v lehkém odporu, i když to neřeším. Nemám potřebu sdružovat se s literáty, sbírám inspirace v úplně odlišných lidech."

O snech se nemá mluvit - a nejenom z pověrčivosti, že se vysněná vize nenaplní. Vždycky je lepší těšit se a prozradit své cíle de facto již zrealizované až na poslední chvíli? Cítíte to stejně?
„Ano, jistě. Jako nikdy nedávám nikomu číst své věci, dokud nejsou úplně dopsané. Umělec se má podle mého plácat v tom světě úplně sám, dojít k nějaké čistě osobní katarzi, či co - je to jedno. Ale umění by mělo být co nejindividuálnější a maximálně osobité."

Za rozhovor děkuje Vladimír Stibor